Nejen Svět knihy 2017

Letošní Svět knihy mám opět tak trochu v mlze. Ne, nepila jsem (myslím alkohol), ale vždycky je ten jeden den tak plný vjemů, zážitků a informací, že můj software občas některá data lehce naboří.

A já si každý Svět knihy užívám jinak. Mám svůj systém procházení výstaviště a taky velkou tašku na knížky. Vždycky, ale vždycky začínám levým křídlem a pak střed a pravé křídlo.

Funím a skučím nad tíhou svého nákladu, který nakonec doma láskyplně rozbalím a kochám se pohledem na ty úžasný úlovky.

Byl to sen, kdy jsem táhla těžkou tašku s knížkama, bylo mi horko a i přesto, když si na Svět knihy vzpomenu, objeví se mi na tváří samovolný úsměv, který se vyrovná šklebu kočky Šklíby. Je na tom něco sebemrskačskýho, ale já to mám ráda.

Přesto můj literární týden (no spíš tři aktivní dny) začal mnohem dřív. Nebo aspoň o den. Veškerá moje euforie se datuje už od středy, kdy byla Noc literatury.

 Asi bych měla začít vyprávět popořadě, co?

Takže!

Středa:

Noc literatury. Vím, jsem ostuda, ale letos to bylo poprvé. A některá poprvé jsou lepší než jiná. Ve Varech se četlo hned na šesti místech a četli členi našeho amatérského spolku Divadelní studio D3.

Po tomhle zážitku, kdy jsem seděla s hrstkou nadšenců v garážích hasičů jsem se vydala balit na ten velký den a taky na pár dní volna, co jsem měla.

Čtvrtek:

Den D. Hodina H. Svět knihy 2017. Jop! Vyrazila jsem už ve čtvrtek. Chtěla jsem se vyhnout té největší tlačenici. Přesto se ukázalo, že kromě skvělých knih, pár protivů a bezva knihomolů se vzduch všude kolem chvěl vedrem a potem těch, kteří netuší, jak funguje deodorant.

Tradiční cukačka, strkačka a „pardon“, „promiňte“, „ježiš, já nechtěla“. Tak nějak to vypadalo, když jste vešli na Svět knihy a nechali se vábit knihami ze všech stran.

Vzhledem k tomu, že mi geometrickou rychlostí roste počet nepřečtených knih řekla jsem si, že se budu striktně držet seznamu. Nakonec jsem si nekoupila všechno, ale i tak mám samý úžasnosti.

Trošku jsem se obávala toho, že letos nebudu mít žádnou podepsanou knížku. A náhoda tomu chtěla, že jsem si pořídila Tvůrčí psaní (znovu…mám totiž první brožované vydání) a autorka mi ho rovnou podepsala. S věnováním Šílené Intelektuálce.

Přiznám se, že každý rok si skočím ke stánku s Makovicí a koupím si tam pár výtisků. Jo, já vím, ale mě to hrozně baví. A letos to mělo 
i svůj nemalý bonus.

Poprvé jsem s Makovicí vyhrála. Vyluštila jsem křížovku a v půl jedný vyrazila zpět ke stánku (no on to byl jen stoleček). Paní vytáhla první lístek a přečetla moje jméno. Já se na ni tak divně podívala (jako totální pako) a zeptala se jí, jestli nechce vidět mojí občanku, že jsem to opravdu já. Ale věřila mi. 

Moje výhra byla blok Kniha džunglí.

Pak následovaly plánované zastávky u Arga a Hostu.

U Arga bylo veselo. Narazila jsem tam na partičku knihovníků z Pardubic. S těma jsem pokecala o dobrodružstvích Petera Granta. Vyprávěla jedné paní, že Měsíc nad Soho je pecka. Prošla jsem si novej komiks Řeky Londýna Čarojízda a věděla, že ho musím mít. Zároveň jsem sondila, kdy vyjde další díl, protože konec Prokletých domovů byl na mrtvici.

U Hostu jsem plánovaně narazila na Jak číst literaturu jako profesor. Už se na ni těším. Hlavně na kapitolu pět. A protože Jiskra v popelu je Hosťácká i u nich jsem sondila, kdy vyjde pokračování. Naštěstí mám dost čtecích restů, tak jsem nedostala infarkt s tím, že to nějak vydržím.

U Galena jsem si letos konečně pořídila Tři rozhovory s Karlem Hvížďalou.

No a pak jsem narazila na knížku Milostné dopisy slavných mužů. Když jsem tu knížku viděla, tak mi hned padla do oka. Myslím si, že hlavní zásluhu na tom má ten psací stroj na obálce. 

Celá žhavá jsem ji šla zaplatit, když jsem si všimla (onoho zabijáckého marketingového tahu) „znáte ze Sexu ve městě.“ Znejistěla jsem a v duchu křičela „Proč?“, ale nakonec zvítězila moje touha po obsahu.

A pak jsem s Modrou (to je moje naprosto úžasná kamarádka, a protože moje barva je zelená a její modrá, tak je prostě Modrá) začaly prolejzat antikvariát. V lednu jsem jí doporučila Frankensteina, Drákulu a Dámu s kaméliemi.

K naší věčné smůle jsme Frankensteina nenašly, zato tam bylo asi šest výtisků Podivného případu doktora Jekylla a pana Hyda. Smůla.

Izraelský stánek je mým majákem na Světě knihy. Vždycky, ale vždycky se tam zastavím. A i letos jsem si dělala kvíz. No a zrovna lehkej nebyl. Něco se dalo odvodit metodou dedukční, něco intuitivně, ale průser je, když na intuici nedáte. Jako když ve vás všechno řve, že Amos Oz je držitel Nobelovy ceny za literaturu, protože Amos Oz je jméno, který musí mít nositel Nobelovky. Je to zkrátka jméno nositele Nobelovy ceny. Ale i tak jsem dostala za odměnu a snahu otvírák.

Náhody neexistují, ale někdy jsou stoprocentní. Na Světě knihy jsem narazila na vedoucího karlovarskýho knihkupectví. 
Svět knihy je prostě malej.

Nakonec jsme si s Modrou koupily kafe (teda jen já, měli Flat white a tomu jsem nemohla odolat). Sedly jsme si do stínu a jen tak nasávaly atmosféru, nabíraly sílu a povídaly si o všem možném i nemožném.

Tady bych to utla. Ať nejsem jako Tolstoj, už tak mi to přijde až až… pokračování na sebe nenechá dlouho čekat a já vám povyprávím, jak skončil můj třetí literární den.