čtvrtek 12. ledna 2017

#10 Příjemných knižních překvapení roku 2016

S koncem roku došlo i na bilancování, srovnávání a porovnávání. Čas, kdy si řekneme, co stálo za to, a naopak, co bylo úplně ztracený. Taky je to doba, kdy si většina knihomolů udělá své resumé knih, které opravdu stály za přečtení. Za čas, který jsme jim věnovali. Knihy, které svého čtenáře dokonce i mile překvapily.




Přiznám se, že jsem si myslela, že ve chvíli, kdy dokončím školu, tak budu mít víc času na čtení. Ukázalo se, to byla hrozná chyba. Najednou zažívám to, o čem mi druzí jen vyprávěli. Ano, občas se mi stane, že usnu po dvou odstavcích. A co hůř, někdy knížku neotevřu celé dva dny. V tomhle stavu jsem vloni narazila na dvě čtenářský brzdy v podobě Posledního kabrioletu a Golema. Ani jednu jsem loni nedočetla, ale letos doufám, že se jimi prokoušu.

Rok 2016 ale nebyl jen o knihách, které jsem nemohla nebo nechtěla z nedostatku motivace přečíst. Byl to i rok plný knižních překvapení, kdy jsem se dívala kolem a nechala se čtenářsky inspirovat. Ukazuje se, že jsem se začala pozitivně vyhraňovat vůči určitým nakladatelstvím. Jednoznačně jsem dala zelenou Hostu a Argu. Což znamená, že jsem nejdříve nevědomě a pak už i vědomě sahala právě po jejich knihách a byla jsem z nich nadšená.

Takže tady je moje desítka knížek, který mě v roce 2016 bavily a mile překvapily.



#1 Stín větru

Na Stín větru jsem v průběhu několika let pravidelně narážela a pořád si říkala, že si ho musím koupit, ale znáte to. Pokaždé se našlo něco jinýho. Nějaká jiná knížka, kterou jsem chtěla mnohem víc. Až jednoho dne jsem na něj narazila v Levných knihách a věděla, že to je ta chvíle, kdy si ho mám koupit. Přiznám se, že ze začátku jsem z něj byla trochu rozpačitá. Stejně jako když jsem dočetla Rok vdovou od Irvinga. Až když se mi rozležela v hlavě, tak se ukázalo, že jsem z tý knížky totálně vodvařená. Musela prostě uzrát. A navíc Stín větru je vlastně knížka o lásce ke knížkám, takže se v ní nakonec musí rochnit každej knihomol.







#2 Když psi pláčou


Od chvíle, co jsem četla Zlodějku knih jsem nadšeně čekala na další Markusovu knížku. Ať už šlo o Posla nebo první dva díly série o bratrech Wolfových byla jsem vždy z příběhů nadšená. Je pravda, že ve Zlodějce knih se Markus už dokonale vypsal, ale i jeho předchozí knížky se mi líbí. A co si budeme povídat. Oblíbila jsem si Camerona Wolfa. Bylo to krásné shledání se starým známým a zároveň rozloučení se světem, který se stal mým duševním domovem. Když psi pláčou rozhodně patří k tomu lepšímu, co jsem loni četla.










#3 Jiskra v popelu

Když se objevila na trhu, tak jsem k ní přistupovala dost skepticky. Ale pak jsem měla slabší chvilku a koupila jsem si ji. Přiznám se, že už dlouho mě žádná kniha nepohltila jako právě Jiskra. Byla mým největším čtenářským překvapením. Už se nemůžu dočkat dalšího dílu. Myslím, že s klidným svědomím můžu říct, že po dobu, kdy jsem Jiskru četla, jsem s ní žila. Dostala mě hned na začátku a nepustila mě ani do konce. Pokud patříte mezi knižní skeptiky, kteří se stále rozhodují, zda si Jiskru v popelu přečíst, mám pro vás jen jednu radu. „Zvedni ty svoje líný šunky a mazej do knihkupectví, protože tohle je opravdu jedna z těch knížek, co za to stojí!“








#4 Měsíc nad Soho


Potom, co jsem se seznámila s Řekami Londýna a s konstáblem Peterem Grantem, jsem jednoznačně propadla kozlu této městské fantasy. Chtěla jsem víc a víc jsem taky dostala v druhém dílu Měsíc nad Soho. Londýn, jazz, temný a mocný protivník, který zamíchá kartami. Tomu se nedalo odolat. To se ani nezmiňuju o tom cliffhageru na poslední straně. To jsem měla pocit, že vyletím z kůže. Četla jsem pořád dokola a čekala, že se dozvím víc, ale ten poslední odstavec byl nemilosrdný.










#5 Šepot podzemí

O trošku slabší díl, než byl Měsíc nad Soho, ale myslím… je to jen tím, že tam chyběl jazz. Jinak jsem byla jako fanoušek spokojená, a navíc to byl třetí díl série a druhý, který vyšel v jednom roce, takže, co víc si přát. Dokonce jsem dostala odpovědi na pár otázek. K mé velké fanouškovské smůle se dalších otázek ale vyrojilo mnohem víc. Přesto to byla jedna z knížek, u kterých jsem spokojeně vrněla. A to nadšení. Pocit štěstí a euforie, když jsem si Šepot koupila je nepopsatelný.








#6 Ve službách zla


Na třetí případ Cormorana Strika jsem se třásla jako malá holka. Těšila jsem se už tradičně na to, že vyjde už v únoru. Není lepšího Valentýne, než si zalézt v teplých ponožkách do postele a v rukou držet svého oblíbeného detektiva. No, tak letos se to nekonalo. Cormoran vyšel až v květnu, ale i tak jsem si ho užila. A ukazuje se, že je to případ od případu, knížka od knížky lepší. Přesto nikdy nezapomenu na první chvíle s Voláním kukačky.










#7 Vesaliovo tajemství


Co si budeme povídat. Miluju Frankensteina a frankensteinovský motiv. Na konci Vesalia byl sice možná přes čáru, ale já si v něm libovala. Stejně jako ve Stínu větru jsem se vrátila do Barcelony, a navíc jsem si užila i skvělé dobrodružství. Bylo tam pár příjemných překvapení a k tomu i několik nemilých zvratů. Takže za mě rozhodně ano!










#8 Smrt a jiné vrcholy mého života

Když jsem si přečetla anotaci k Smrti, tak jsem okamžitě věděla, že tuhle knížku musím mít. A taky to, že z ní budu nadšená. Ukázalo se, že můj čuch se nezmýlil a já narazila na skvělou knížku s naprosto úžasnou postavou Smrti (úžasná je ještě Smrt ze Zlodějky knih). Je to knížka, u které se člověk zasměje, ale která ho místy donutí se zamyslet. Já byla nadmíru spokojená a užívala jsem si každou řádku. Asi si pořídím síťku na motýly. 







#9 Harry Potter a Prokleté dítě

Toliko očekávaná, ale i obávaná kniha se stala velkým překvapením a pro milovníky Harryho Pottera potěchou pro oči. Co na tom, že to bylo psané jako divadelní scénář. Na atraktivnosti příběhu to neubralo a nám se otevřel nový pohled na Malfoye, Harryho ale i třeba na Rona. Pro mě bylo Prokleté dítě tím nejlepším narozeninovým dárkem. Rozhodně to byla jedna z nejlepších knížek, kterou jsem v roce 2016 četla. Chvíle na jejích stránkách mě vrátily zpět v čase do světa, který dobře znám, a ve kterém se ráda toulám.






#10 Prvok, Šampón, Tečka a Karel

Prvotina Patrika Hartla mě nejenže mile překvapila. Ona mě rozesmála. Několikrát. Zjistila jsem, že mě baví číst o trampotách a trablech chlapů ve středním věku. Prožívala jsem s nimi úplně všechno. Mrzela mě Tečkova smůla. Bála jsem se, jak to dopadne s Karlem a Klárou. Fandila jsem Prvokovi a nakonec jsem litovala Šampóna. Ne nadarmo tvrdím, že je Hartl. Patrik Hartl. A ne Viewegh. Tahle knížka byla druhým největším překvapením minulého roku a já z ní byla úplně hotová. 

Žádné komentáře:

Okomentovat