Červený koberec už pošlapaly slavné osobnosti, ale festival
není jen o vyhlížení celebrit nebo honění lístků do kina. Kdepak! Já už několik
let jen labužnicky korzuju, vychutnávám si tu kosmopolitní atmosféru kolem a
dívám se kolem sebe. Protože i obyčejní lidé, co přijedou do Varů, jsou
zajímaví.
Nejen během festivalu se snaží Vary žít kulturou. Není to
sice Praha, ale to nevadí. Jeden místní podchod se začíná opět vylepovat. Zatím
je tu malý nástin, ale podle všeho to bude pokračovat, tak uvidím zítra ráno.
Co je důležité, musíte mít styl. Pokud se chcete prosadit
v konkurenci přecpaných ulic Varů, nezbývá vám, než se trochu odvázat a
ukázat svou hravou část duše. Tady pan Jiří mě zaujal hned na první pohled. No
a nakonec si se mnou domluvil i kafčo. Tak kdo ví, jestli na sebe ještě
narazíme a vážně zajdeme na tu kávu? To je ve hvězdách.
Bohužel, ne každý si
může festival užívat. Někdo musí pracovat (já taky), ale to moje pracování je
přeci jen více spojeno s touláním se po Varech a nasáváním atmosféry, než
zalejvání kytek. Nevím, co je větší voser, jestli to, že on se moří takovou
prací nebo to, že když jste roztržití a nevšimnete si, že svrchu kape voda, tak
jste hned durch.
A pak tu máme hlavní dějiště festivalu. Hnusnej barák, ale
bez něj by to prostě nešlo. Ale ať nežeru, tak ty festivalový ozdoby mu sluší.
A k tomu to krásný nebe. Jednomu se zastaví na okamžik dech.
Jako malí jsme
slýchávali „je to jako nosit dříví do lesa,“ ale ve Varech je všechno trochu
jinak. Tady se nosí palmy k Finlandia baru. I když se přiznám, že mě spíš
než výroba palm zaujaly ty ponožky.
Pro ty, co si nekoupili program (nikdo takový asi není, ale
i tak…propagace není nikdy dost) se řeka
zaplnila plakáty z filmů, které když máte štěstí a seženete lístky i
uvidíte.
Dobře, tady jsem si hrála. To se může, i když jsem byla ve
městě pracovně. Nikde se nepíše, že nemůžete spojit příjemné s užitečným.
A nebyla jsem sama, kdo pracoval. Hoši si schůzovali hezky
na čerstvém vzduchu a řešili, na jaký raut vyrazí. Nebo si snad letos dají
voraz?
Pro unavené nožky jsou tu k dispozici rikšové, kteří
vás dovezou od Thermalu až ke galerii. To není zas tak zlé. Okružka po centru,
kdy vy sami nemusíte šlapat.
Snad mě neviděl. Ano, já vím. Zase jsem si hrála. Jsem jako
malá.
Z tradičního Becher´s Baru je najednou Pupp Punk. Ale
jen na chvilku, i když já osobně Becher moc nemusím. Moc fon a přitom vám tam
místo Tequily Sunrise dají červánky. To není úplně v pořádku.
Ale Pupp Punk má jednu velkou výhodu. Už z dálky vás
láká double decker, ve kterém vás obslouží a nabídnou jak něco k snědku,
tak tam taky můžete uhasit žízeň.
Tradičně se také najdou tací, co jsou naprosto otrávení
děním kolem sebe a nejsou schopni si vychutnávat tu úžasnou atmosféru. Někdy je
to prostě pod psa.
Málem bych zapomněla. Velkou novinkou je přestěhované
Vřídlo, které tryská letos výjimečně venku. A kdybyste nad tím hloubali, tak ta
voda zas tak horká není. Vrazila jsem do ní ruku a nic. Normálka. Sice vás
neochladí, ale ani nespálí.
No a když už se rozhodnete užívat si Vary nefestivalově, tak
zjistíte, že je tu spousta muzikantů, kteří vám zpříjemní několik prchavých
okamžiků. Teda pouze tehdy, pokud se na tu chvilku zastavíte a zaposloucháte.
Přestože se může zdát, že devět dní je hodně, pravda je
taková, že ten čas pořád letí. A najednou je konec a Vary zase ztichnou.
Zase jsem to udělala. Hrála jsem si.
Málem bych vám zapomněla říct, že o festivalu se ve Varech
neříká „podívej, padá hvězda,“ ale „podívej, letí balonky.“
Jop, nejen kytaristi se sjeli do Varů. Narazíte tady taky na
pár jazzmanů. A to je potom posloucháníčko. I v tom vedru k padnutí, vám běhá mráz vzrušení po zádech.
No a co se týče suvenýrů, tak i když jsem místní, tak jsem
si pár blbinek prostě pořídit musela.
Žádné komentáře:
Okomentovat