Hlavně ne andulku!

Jak už jsem se zmínila v Prostě miluju, mám opravdu ráda zvířata. Psy, kočky, šneky a dokonce i žáby, hady a ještěrky. Ale co opravdu nedávám a čeho se bojím, jsou ptáci. Jop, pokud se chci bát u filmu (jakože opravdu bát) tak si pustím Hitchcockovo Ptáky. Holubi, slepice a andulky ve mně budí takový děs jako v jiných lidech třeba malinkatej nohatej pavouček.

V mém případě ty blázínky nohatý zachraňuju ze sprchy nebo před nemilosrdným vysavačem. To všechno je OK. Dokonce mi nevadí, když mi běhají za hlavou, když si v noci čtu. Pokud nedojde na ono opeřené zvíře. V tom okamžiku mi nepomáhá ani to, že si říkám „klídek, jsou to přeci předci dinosaurů a to byli ještěři a ty máš ráda ještěry.“ Jo, jo, jo. Ještěry ano, ale ne ty malé opeřené potvory.

Ale abych se dostala k jádru pudla, proč píšu o své ornitofobii. Mimochodem nejsem jediná. Eminem se taky bojí ptactva (prý, když slyší zahoukat sovu, tak je schopnej vyletět z kůže – naprosto ho chápu). To zase odbočuji.

Takže zpět k věci. Jednoho krásného slunečného dne jsme dorazili domů z nákupu (proviant je třeba, obzvlášť před víkendem). Plná nadšení z toho, že konečně vylezlo sluníčko, jsem vyběhla ven z auta a užívala si zpěvu kosů (kos a sýkorka jsou OK, protože vždycky uletí a nehrozí, že by se chtěli družit). V tom se venku ozve takové divné vřeštění a já si pomyslím, že ten pipinák (to nám zůstalo ve slovníku z dob, kdy byl brácha malinkatej) je nějak moc nasranej, ale co jsme na vesnici, tak tady ho může klidně šikanovat nějaká hladová kočka. Když v tom brácha zahuláká „Hele, andulka!“, krve by se ve mně nedořezal. Najednou byla pohoda a nadšení ty tam. My máme u vchodu venku mimo cizí klec malou zákeřnou vražednou andulku, která se může chtít kamarádit s mojí červenou hlavou. To snad ne.

Tak se stalo, že se u nás konala záchranná akce toho malého (pro mě vražedného) opeřence. Jedno bylo jasné. Rozhodně nebudu asistovat při odchytu. Ta malá potvora tátu dvakrát zobákla (já vím, že správný výraz je klovla, ale zobákla to mnohem lépe vystihuje) a i když mezi mnou a tou potvorou byli dva velcí psi (labrador a retrívr) a dokonce dvoje zavřené dveře, panikařila jsem jako ti blázni, co se bojí pavoučků. V ten moment jsem je naprosto chápala. Ten jejich iracionální strach. Protože svou hrůzu z holubů jsem za ty roky relativně zvládla a se slepicemi do styku prakticky nepřijdu, 

neuvědomila jsem si, jak moc mě vyděsí a naprosto zničí malá andulka. Blééé. Fuj!!!

Zdroj: http://img18.rajce.idnes.cz/d1803/0/529/529192_
3171a361176e4cfecead7e60e48027c6/images/DSC06650.JPG

Když jsem byla malá, tak měla moje babička andulku Romičku. Byla krásná, tyrkysová a hlavně vždycky byla „ta malá potvora“ v kleci. Už od mala jsem se s ní nekamarádila. Druhá babička měla pejska Bobíčka a toho jsem milovala a on mě. Pořád dokola mě olizoval a olizoval. Babička z toho byla na prášky a vždycky řvala „Nechte toho, budu blejt.“ Nemůžu si pomoct, ale dodneška ji slyším a musím se válet smíchy. Protože my dva se opravdu milovali. Bobíček byl první pes mého života (žádná Lassie nebo Rex, ale obyčejný Welsh Corgi Pembroke a dnes je to Emča – druhý/první pes mého života), tehdy jsem nejspíš psům propadla a jako malá si stále psala Ježíškovi o čtyřnohého kamaráda (dokonce jsem jeden rok psala o želvu v naději, že když snížím nároky, tak se možná okotí). Vsadím se, že žádné dítě nemělo tolik plyšových psů jako já (měla jsem i dalmatina – měl černé ucho, tak je jasné, že se jmenoval Ouško – 101 dalmatinů je geniální pohádka – je tam přeci 101 psů).

Zdroj: http://www.101dogbreeds.com/wp-content/
uploads/2014/10/Pembroke-Welsh-Corgi-Mix.jpg

Nicméně proč jsem se rozvzpomínala na své dětství a na dvě naprosto odlišná zvířata? Protože Romička, ta malá mrcha mi jednou, když jsme tam s mamkou přišly, vlítla na hlavu a zobákla mě do ucha. Máma tvrdí, že si to nemůžu pamatovat, že jsem byla malá, ale já vám garantuju, že je to tak silná a traumatizující vzpomínka, že si ji pamatuju dodnes. Zobákla mě a basta! No a tehdy se u mě naplno rozjela ornitofobie.

Takže když se u nás objevil ten cizí opeřený zbloudilec, vše se mi vrátilo. A opravdu to nebylo nic extra. Musela jsem svému nesmírně statečnému bratrovi (který se na rozdíl ode mě bojí pavouků) oznámit, že bude muset asistovat při odchytu, protože já s tou potvorou rozhodně kámoška nebudu. Obešla jsem sousedy a nakonec si pro tu potvoru přišli. Díky bohu, za to. 

Plán B byl, že ji (respektive táta s bráchou) odvezou do eko centra, protože já bych s ní přece nebyla ani v autě.

Po tomto šíleném pátečním zážitku jsem si jen zoufala, proč k nám nezabloudilo zbloudilé koťátko nebo netopýrek se zlomeným křídlem. Proč to ksakru musela být zrovna ANDULKA?